Jazyky se na mě nalepily tak trochu samy. Když jsem byla malá, naši si povídali anglicky, abychom jim s bráchou a ségrou nerozuměli, takže jsem se to samozřejmě musela naučit co nejdřív, abych mohla špízovat, co budeme dělat o víkendu. Francouzsky se učila už moje babička, takže volba druhýho jazyka byla jasná, a třetí hebrejština, protože jsem četla moc románů o druhé světové válce. Pak kvůli maminčině neúnavné recitaci Puškina rusky, taky to chtělo arabsky k té hebrejštině, aby byl mír aspoň v mé hlavě, a nakonec se moje turecká studentka učila česky tak blbě, že jsem si řekla, že by v tom byl čert, abych se nenaučila za tu dobu plynně turecky (nenaučila sice, ale jsme na cestě).
Učení přišlo taky tak trochu samo. Rozmluvit někoho, kdo si myslí, že na jazyky nemá buňky, je jeden z nejlepších pocitů na světě, a tak si moji studenti našli mě, já jsem našla je, a společně nás to baví dodnes. Aby to ale nevypadalo, že kromě učení nic nedělám, tak taky maluju (špatně ale s vervou), renovuju starej nábytek, tancuju cokoliv a kdekoliv, cestuju, nejlíp někam mimo civilizaci, a chroustám literaturu o Blízkým východě.
Languages with Lydie 